F:L | 02.06.2017
Jiří Pospíšil: Odcházím, ale na tribuně nebudu chybět!
Posledním mistrovským zápasem se s působením v realizačním týmu FK Pardubice rozloučil asistent trenéra Jiří Pospíšil, jeden z Pardubáků, kteří to během své hráčské kariéry dotáhl hodně daleko. Na pardubické lavičce jste ho mohli vídat už od začátků klubu v divizi, po páté sezóně v druhé nejvyšší soutěži ji však opouští.
Je středa 30. května 2017 a ty jsi právě skončil poslední tréninkovou jednotku FK Pardubice. Jaký je to pocit loučit se po tolika letech?
Člověku to dochází, je to smutný pocit. Ale už to bylo z mé stany ´unavené´, jsem rád, že budu teď mít trochu volna. Ale vždycky jsem to tady měl rád a rád to tady budu mít i v budoucnu. Určitě budu na Vinici za klukama chodit dál, vždyť jsou mezi nimi i kamarádi, se kterýma jsem ještě hrál. Takže mě to sem hodně potáhne. Budu klukům fandit a věřit, že se v Pardubicích dotáhne do úspěšného konce rekonstrukce Letního stadionu a že i u nás budeme chodit na 1. ligu.
Vzpomeneš si na zlomový okamžik, kdy padlo rozhodnutí, že se z pozice hráče převtělíš do role trenéra?
Je to tak sedm let, kdy jsem tady končil jako hráč. Přišel za mnou Martin Svědík a nabídl mi roli asistenta, přičemž jsem ještě dál hrál za B-tým - a k tomu byl asistentem. Musím říci, že přesun na lavičku mi ukázal fotbal z druhé strany a určitě je to pohled obohacující. Udělal jsem dobře, že jsem Martinovu nabídku tehdy neodmítl.
Je těžší být hráčem, nebo trenérem?
Je určitě lepší být hráč, než trenér (se smíchem). Být v realizačním týmu je daleko složitější, je to hromada práce i mimo čas tréninku, přípravy na tréninkové jednotky a je nutné řešit řadu věcí okolo. Je to větší nápor na psychiku, ale když za sebou vidí člověk kus práce, má to něco do sebe. Začínali jsme tady s Martinem Svědíkem, Martinem Shejbalem, Honzou Císařem a Tomášem Vltavským. Když ´Svěďa´ odešel, strávili jsme tady s Jirkou Krejčím skvělé čtyři roky… Myslím, že jsme si to užívali, loňský podzim se nám sice nepovedl, ale vynahradili jsme si to skvělým jarem, ze kterého máme dobrý pocit. Takže se mi odchází s dobrým pocitem, po úspěšné sezóně.
Působil jsi u týmu řadu sezón, na které jeho úspěchy budeš vzpomínat nejvíce?
Každá část mého působení u týmu měla něco do sebe, takové úseky byly jak v divizi, v ČFL, i v posledních letech ve druhé lize. Byl tady krásné pohárové zápasy, porazili jsme na Vinici Spartu a Teplice, zahráli jsme si na Letné, jarní série devíti zápasů bez prohry je v nás ještě živá… V klubu to šlo dopředu, hodně se to zprofesionalizovalo, posun je znát a relativně to netrvalo tak dlouho a Pardubice se usadily ve druhé lize. A rozhodně v ní máme co říci!
Ty jsi během své hráčské kariéry nastřádal řadu zkušeností jak v lize, tak v evropských pohárech. Chodili za tebou hráči, ptali se, jaké to bylo, když jsi hrál na Slovensku, zajímali se o tato témata?
Určitě jsme se na tato témata bavili. Nebylo to, že bychom to probírali nějak často, ale když jsme poseděli, občas jsme na toto narazili. Říkal jsem jim, že kvůli zážitkům stojí za to fotbal hrát. Každý to štěstí třeba nemá, ale já jsem ho měl a tak jsem jim líčil své vzpomínky, snad z nich bylo vidět, jak je fotbal krásný. Ale pozor, ono je to krásné i v druhé lize! Když se vyhrává a daří se, hrajete na plných stadionech, jako jsme na jaře měli v Ostravě a Opavě, to přináší okamžiky, na které se nezapomíná.
Je to teprve deset let, co jsi skončil svou hráčskou kariéru. Ta byla úspěšná, hrál jsi v řadě kvalitních klubů, jak na ni teď s odstupem vzpomínáš? Byla to totiž kariéra dost úspěšná…
Pro mě určitě, já si jí cením velmi vysoko. Musel jsem si projít různými obdobími, kdy mi to nešlo, nedařilo se, nějaký čas jsem nehrával. Člověk se ale musí prát celý život, to platí i v civilním životě. Když to není ono, je třeba přidat, chyby hledat nejdřív u sebe a ne v okolí. Je potřeba být stále připravený, čekat na svou šanci, být na ni nachystaný. Trénovat a makat na sobě, nikdy nedat hlavu dolů. Na hráčskou kariéru rozhodně vzpomínám rád, třeba teď budu mít čas si sednout, pustit si videa z úspěšných zápasů. Zavzpomínat, třeba na působení v Ružomberoku, doteď jsem na to neměl čas…
V trenérské kabině máš své dresy Budějovic, Drnovic, Ružomberoku… Máš doma koutek slávy, kam je teď přemístíš?
Měli jsme to tady spoustu let v trenérské kabině, abychom to tam měli hezké. Teď je vezmu na chalupu a udělám si na ně nějakou vitrínku. Bude mi to připomínat, jak jsme hráli zápasy v Evropské lize, nebo kvalifikaci o Ligu mistrů.
Co když tě za dva měsíce začnou svrbět nohy a bude ti zápasové napětí chybět?
Když mě začnou svrbět nohy, půjdu si zaběhat, nebo někam zahrát fotbal (se smíchem). Chci teď úplně vypnout, odpočinout si od fotbalu. Sedm let, které jsem tady trénoval, bylo náročných, měl jsem to navíc spojené i s civilním zaměstnáním, byl to každodenní náročný dril. Teď se těším, že na nějaký čas vypnu a pak uvidím, jak to bude. Zatím jsem to neřešil. Ale každopádně při domácích zápasech se uvidíme na tribuně!
(Autor: Radek Klier | Datum: 02.06.2017 | Zdroj fotky: Radek Klier )
