0 - Krátké aktuality | 13.10.2014

Když v Pardubicích kopal Ženíšek…

Který nejslavnější fotbalista oblékal dres pardubického klubu? Máme dva kandidáty: Ladislava Ženíška, držitele stříbra z MS 1934 a Andreje Kvašňáka, který má stejný kov z MS 1962. Mezi jejich angažmá je ale jeden podstatný rozdíl. Zatímco Andrej Kvašňák barvy vojenské Dukly Pardubice na konci padesátých let oblékl na základě rozkazu, Ladislav Ženíšek se o dres SK Pardubice v první polovině dvacátých let musel poprat. I proto se dnes podíváme na jeho působení v jednom z pardubických klubů.

Ladislav Ženíšek působil v pardubickém dresu v letech 1922 – 1925 a dá se bez nadsázky říci, že právě tady nastartoval svou hráčskou kariéru. Během ní působil také ve Viktorii Žižkov, za oceánem ve Spartě Chicago a v letech 1929-1936 v pražské Slavii, kde patřil k pilířům týmu. A pochopitelně zapomenout nelze ani rok 1934, kdy se s československou reprezentací probojoval až do finále MS, kdy naši hráči podlehli až v prodloužení domácí Itálii 1:2…

Jak to ale bylo s jeho pardubickým angažmá? Došlo k tomu vlastně náhodou, když v roce 1922 tehdy 18 letý Ženíšek končil v dorostu pražského ČAFC Vinohrady, ale protože fotbal ho neživil, musel se poohlížet po zaměstnání. A protože v Praze to bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, musel na to jinak. "Poradili mi, abych zkusil zaměstnání hledat mimo Prahu," vzpomínal po letech Ženíšek ve své knize Čtvrt století za mičudou. "Například v Pardubicích. Když prý někdo umí dobře kopat, může se stát bankovním úředníkem v bankovním závodě…"

Mladý Ženíšek měl dobré informace. Majitelem bankovního domu v Pardubicích totiž byl Otto Resch, bývalý hráč SK Pardubice, později jeho funkcionář a ve dvacátých letech především mecenáš nejen fotbalu, ale celé řady dalších sportů. On sám mladého dorostence ČAFC v městě přivítal. Ale místo mu rovnou nedal. „Bylo mi to jasné. Definitivní jednání o zaměstnání přijde až po nedělním zápase, ve kterém jsem měl na zkoušku nastoupit. Prověrkou způsobilosti k získání úřednického místa nebyla zkouška vědomostí účetních, ale kopaná,“ konstatoval tehdy sotva plnoletý fotbalista.

Prověrku měl Ladislav Ženíšek velmi těžkou. "Byl to zápas místních rivalů: SK Pardubice - AFK Pardubice. Tehdy něco podobného, jako v Praze derby Slavia - Sparta," připomíná již zapomenutou pardubickou historii. Nastoupil na levé spojce tehdy pětičlenného útoku a napravo od něj bojovali tři bratři Meissnerové, osobnosti týmu a především sehraný blok, který nováčkovi příliš míčů nenabídl. "Nikdy potom jsem nevydal na hřišti tolik sil bez užitku jako tehdy a na konci zápasu jsem sotva pletl nohama. Už jsem se viděl, jak jdu s kufříkem zpátky na nádraží," napadaly ho černé myšlenky. 

V závěru ale přece jen přišla jeho chvíle. Nedaleko pokutového území dostal míč, podařily se mu dvě krátké kličky a poslal míč do sítě. "Tento gól mi nakonec angažmá přinesl, pomohlo tomu i vyjádření Vojty Meissnera ´Není tak špatnej, mohlo by z něj něco bejt´. Pan šéf na Vojtu dal a já jsem měl zaměstnání."

Vojta Meissner měl pravdu, ze Ženíška opravdu nakonec kvalitní fotbalista vyrostl a Pardubice měly vliv na jeho kariéru ještě v jedné zásadní věci. Útočníka přesunuly do zadních řad, udělaly z něj obránce a na tomto postu odehrál všechna slavná utkání své kariéry. "Hrál jsem za Pardubice skoro dva roky. Brzy jsem zapadl do mužstva a šlo nám to dobře. Však se tenkrát v Pardubicích moc těžko vyhrávalo, Slavii jsme tady 3:2 porazili a to byla v nejsilnější sestavě," nemohl ani po letech zapomenout na triumf proti týmu, jehož útoku velel slavný Vaník. Také Spartu dokázal SK Pardubice potrápit, po 60 minutách vedl 2:0, ale nakonec odešel poražen. Velká bitva, kdy domácí přehrála až záloha ve složení Kolenatý - Káďa - Perner, považovaná za jednu z nejlepších na kontinentu.

V tehdejších letech se celostátní liga nehrála, nejvyšší, co mohl SK Pardubice vyhrát, bylo mistrovství Východočeské fotbalové župy a to se týmu v roce 1924 povedlo. Byl to ale také rok, kdy se Ženíšek vrátil do hlavního města. Vybral si Viktorii Žižkov, jenže - Pardubice nedokázal vytěsnit z paměti. A tak v roce 1925 podepsal přestupní lístky do SK Pardubice a když mu to na Žižkově neprošlo, hrál podle tehdejších zdrojů za Pardubice načerno. Někde tady poblíž článku uvidíte snímek jeho přestupního lístky do pardubického klubu.

Pak už Ženíškova kariéra nabrala rychlý spád. Odbyl si premiéru v reprezentaci v lednu 1926 v Itálii se svým bývalým pardubickým spoluhráčem Edou Krčmou, zakrátko se na dva roky upsal Spartě Chicago. Po návratu zamířil do pražské Slavie, kde prožil sedm sezón, během kterých získal jako nejstarší hráč MS 1934 stříbrnou medaili a trofej pro nejlepšího obránce. Když o dva roky později skončil ve Slavii, nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. "Ta první přišla z Pardubic, funkcionáři mi psali: ´Potřebujeme beka, podmínky výborné, přijeď´," vzpomínal Ženíšek.

Tehdy lákání klubu, před kterým byla postupová sezóna, a za rok zamířil do nejvyšší soutěže, Ladislav Ženíšek nakonec odolal. Vrátil se do Viktorie Žižkov, později se začal věnovat trenérské kariéře. Vedl několik ligových klubů, v letech 1951-1952 i československou reprezentaci. Napsal dvě knihy vzpomínek, obě se známým sportovním reportérem Otakarem Procházkou. Jeden z nejlepších fotbalistů, kteří oblékali pardubický dres, zemřel v Praze v roce 1985 ve věku 81 let.  

(Autor: Radek Klier | Datum: 13.10.2014 | Zdroj fotky: redakce )