A-tým | 07.05.2019

Jsem na sebe přísný, říká brankář Jiří Letáček

Než se vydáte na středeční dopolední utkání proti Sokolovu, nabízíme vám k přečtení obsáhlý rozhovor s brankářem Jiřím Letáčkem, který jsem vám nabídli v zápasovém bulletinu, který měl premiéru v sobotu při utkání proti Znojmu.

Jirko, informační systém Fotbalového svazu říká, že registraci máš od svých šesti let. Souhlasí to?

Myslím, že to souhlasí. Na svoji první cestu na hřiště nikdy nezapomenu. Bylo to v létě a jel jsem společně s rodiči na stadion Na Dolíčku.

Sportovní a fotbalový talent jsi zdědil po někom z rodiny?

Vím jen, že můj děda hrával hokej a taťka fotbal, ani jeden z nich ale nehrál na vrcholové úrovni.

Do branky jsi šel hned?

Mezi tyče mě postavili asi po půl roce trénování a od té doby jsem v bráně setrval.

Měl jsi nějaké období, kdy jsi chtěl s fotbalem skončit, nebo přejít k jinému sportu?

Upřímně, jedno takové období bylo. Někdy v 13 letech jsem měl tréninků už dost. Čekal jsem, až se mi zničí poslední rukavice a pak to řeknu doma… Ale nikdy na to nedošlo a jsem za to moc rád!

Vzpomeneš si ještě, že jsi byl v roce 2014 na finálovém turnaji Mistrovství ČR U15 vyhlášený nejlepším brankářem?

Tento turnaj bude v mé paměti navždy. Byla to pro nás velice úspěšná sezóna, na závěrečném turnaji jsme skončili třetí. Já si odnesl ocenění pro nejlepšího brankáře a David Huf sošku pro nejlepšího střelce. Prozatím je to ocenění, kterého si vážím se všech nejvíc.

Jirko, velmi brzy jsi patřil k velkým talentům, jak se ti s tou rolí dařilo se srovnat? Nebyl to velký nápor na mladého kluka?

Hodně mi s tím pomáhali doma. Dost často jsem na turnajích v přípravách slýchával, že nepatřím do tohoto ročníku a že na turnaji nemám co dělat. Časem jsem se naučil tomu odolávat sám a věděl jsem, že na mě kluci spoléhají. Věřili, že jim pomůžu a něco pochytám.

Před dvěma roky jsi vypadl z mládežnických reprezentací. Jak jsi to tehdy nesl?

V té době moje forma nebyla úplně optimální, navíc jsem měl dlouhodobější zranění kolene. Bylo pochopitelné, že trenér sáhne po někom, kdo má stabilní výkonnost. Ale pokaždé, když vyšla nominace a neobjevil jsem se v ní, tak mě to mrzelo.

Po skončení dorosteneckého věku ses posouval mezi dospělé. Jak to bylo těžké, brankáři to mají možná ještě trochu obtížnější, než hráči v poli…

Myslím, že jsem měl malou výhodu. Trenér Shejbal mě párkrát vzal na trénink A-týmu a odchytal jsem i několik zápasů za naši rezervu už někdy v 17 letech. Každopádně od léta jsem věkově spadl do mužů a je to veliký rozdíl. Místo v kabině si musíte zasloužit a to především svými výkony.

Aktuálně jsi pardubickou gólmanskou jedničkou. Když jsi na podzim nastoupil do utkání proti Zbrojovce, tušil jsi, že se od té chvíle z branky už nehneš?

Když jsem nastoupil poprvé do utkání v 2. lize, byl to skvělý pocit. Dozvěděl jsem se o tom 3 dny před zápasem. V té době jsem netušil, že budu chytat i nadále. Jsem za to ohromně vděčný.

Je ti 20 let, stabilně chytáš druhou ligu. Kdo tě hlídá, abys neměl hlavu v oblacích a dál tvrdě makal?

Myslím, že jsem na sebe dost přísný. Sebevědomí je důležité, ale musí být zdravé! To myslím, že mám a v hlavě mám své priority srovnané. Nejvíce mě ale hlídají rodiče a trenér Shejbal.

Je na tebe trenér gólmanů Shejbal pořád přísný?

Trenér je na mě přísný od prvního tréninku a tak to trvá dodnes. Nemám mu to za zlé, vím, že to se mnou myslí dobře a chce pro mě to nejlepší. Věřím mu ve všem. Legraci si však i při tvrdé práci taky udělat umíme!

Co pro tebe znamenala nedávná nominace do repre U21?

Nominace si velice cením. Jsou to pro mě další velice cenné zkušenosti do fotbalové kariéry a je to ohromná motivace se zlepšovat.

Celou kariéru chytáš v Pardubicích. Jak moc pro tebe znamená, že bojuješ v dresu s půlkoněm ve znaku?

Myslím, že je snem snad každého kluka je hrát za A-tým klubu, ve kterém s fotbalem začínal. Že se mi to podařilo, za to jsem moc rád!

Před lety jsi v rozhovoru prozradil, že sníš o tom chytat za Chelsea. Tento sen je stále v platnosti?

Je to můj dlouhodobý sen, za kterým se snažím den co den jít. Myslím si, že anglická liga je nejlepší na světě. Chytal v ní i Petr Čech, díky němuž jsem s fotbalem začal a přál bych si jít ve stopách jeho bohaté kariéry.